pravidla společenského chování
Jak se chovat ve společnosti
Chování a komunikace je základ společnosti!
http://www.youtube.com/watch?v=qnNIFkC_GN8
http://www.youtube.com/watch?v=XB1TEsqg4Sk&feature=relmfu
1.) POZDRAV
Pozdrav je nejjednodušší, nejelementárnější společenský kontakt, nejzákladnější projev zdvořilosti. Pozdravit je slušnost, odpovědět povinnost. Ale i pro tento zdánlivě tak prostý projev existuje mnoho pravidel:
► Ve společenském styku je určen princip přednosti. Ženy mají přednost před muži, starší osoby před mladšími, nadřízení před podřízenými. Podle tohoto principu se řídí nejen pozdravy, ale i prakticky všechny ostatní formy společenského chování.
► Pozdrav je projevem přátelství, zdvořilosti, úcty a respektu k druhému člověku.
► Má být pronášen zřetelně a s úsměvem, s vlídným pohledem do očí.
► Nezdravíme s cigaretou v ústech nebo s rukama v kapsách.
► Pro muže platí: zdraví vždy první ženu - a to dokonce i když mu je podřízena.
► Výjimku by mohly tvořit jen velmi mladé dívky, ale i v tomto případě muž, který chce být pokládán za gentlemana, zdraví první.
► Povinnost pozdravu přísluší muži mladšímu vůči staršímu, podřízenému vůči nadřízenému.
► Pozdrav bychom ovšem neměli chápat ve sporných situacích (například potkají-li se dva stejně staří podnikatelé) jako prestižní záležitost (kdo
pozdraví první, přiznává, že má menší konto). Bereme to jako příležitost dokázat svou společenskou úroveň (první pozdraví ten, kdo je společensky více na výši).
►Má-li muž klobouk, smeká jej při pozdravu vždy. Této povinnosti je zbaven pouze v případě výrazné nepohody, například když prší nebo mrzne.
►Žena klobouk nesmeká.
2.) PODÁVÁNÍ, POLÍBENÍ RUKY
► Nehodí se podávat ruku při letmých setkáních a také ne v početné společnosti.
► Některé národy z hygienických důvodů takový fyzický kontakt vůbec nedovolují. Indickým pozdravem jsou sepnuté ruce a ukloň hlavy, muslimové se dotknou čela a prsou (svých), Japonci se zdraví hlubokou úklonou.
► Ze způsobu podání ruky a stisku lze usoudit na povahu člověka. Fakt je ten, že nedbalé či mdlé podání ruky bez pohledu do očí působí nepříjemně a jako by usvědčovalo z nezájmu. Člověk, kterému záleží na dojmu, jakým na své okolí působí, věnuje podání ruky patřičnou pozornost.
►Při podávání ruky platí přesně opačné pořadí než při pozdravu. Ruku vždy podává jako první osoba společensky významnější. Muž nikdy nepodává ruku v rukavici, žena si rukavici může ponechat na ulici (dlouhé, tenké rukavičky na večerní společenské příležitosti se nesvlékají).
Jak tedy na to? Muž uchopí ženu jemné za prsty, mírně se skloní k její ruce, kterou zároveň pozvedne k ústům.
► Polibek je více symbolický, než skutečný. Rozhodně je nepřípustné vlhké přitisknutí rtů na kůži.
►Ruku v rukavičce muž nelibá, pouze naznačí přiblížení ruky k ústům. Na ulici je tato forma pozdravu nevhodná.
► Žena by se neměla rozpačité bránit, schovávat ruku za zády, všelijak se svíjet a chichotat- prozrazuje tím svou společenskou nezkušenost a neznalost základních pravidel ® přijmout se samozřejmostí, ale bez zpupnosti.
3.) POLIBEK
► Nejdůvěrnější pozdrav.
►Na veřejnosti by se neměly odehrávat polibky milenecké, případné manželské, nezůstanou-li v podobě zdvořilostní.
►Když se sejdou při výjimečných příležitostech členové široké rodiny, platí, že se nelíbají muži: muži líbají ženy, líbají se také ženy.
►Polibek se odehrává asi takto: žena muži podá ruku, oba se k sobě přiblíží obličeji, muž ženu zlehka políbí na tvář, žena muže nelibá.
4.) ZVLÁŠTNÍ SITUACE
► Muži musí povstat téměř vždy (vsedě zdraví pouze muže mladší, nebo výrazně níže společensky postavené).
► Žena zase téměř nikdy vstát nemusí. Pouze zdraví-li starší dámu, váženého seniora, nebo osobu významnou.
► Oslovíme-li lidi neznámé na ulici s žádostí o informaci nebo o pomoc, nesmíme na pozdrav zapomenout.
5.) PŘEDSTAVOVÁNÍ A OSLOVOVÁNÍ
http://www.youtube.com/watch?v=ZVKpWHjlftc
► Smyslem představování je v podstatě zbavování se anonymity, uvádění
neznámého jedince do konkrétní společenské situace.
► Nemusíme se představovat kdekoliv, kde je shromážděn větší počet lidí.
► Nepředstavujeme se svému sousedovi ve vlaku, v autobuse, v divadle, kině, na výstavě.
► Nepředstavujeme se ani, přisedneme-li k částečné obsazenému stolu v restauraci, v kavárně …
► Je nezbytně nutné představit se při úředním či pracovním jednání a chceme-li na veřejnosti oslovit obecně známou osobu.
► Žena má ve společenském styku oproti muži vždy výsadnější, přednostnější postaveni. V dané situací, kdy muž má nezbytnou povinnost představit se, žena tak učinit nemusí. Je na jejím uvážení, zda prozradí své jméno. Toto pravidlo se netýká styku pracovního, těch situací, kdy žena má iniciativní roli, v jakémkoli obchodním jednání.
►Je tedy samozřejmé, že hostitel je povinen představit své hosty, nadřízený své podřízené. Vždy představujeme společensky méně významnou osobu člověku významnějšímu. Muže představujeme ženě, mladšího staršímu.
►Způsob představování má svá další pravidla. Dříve bylo v podstatě nepřípustné představit se sám. Představení musela vždy zprostředkovat třetí osoba. Dnešní společenská konvence toleruje i představení přímé.
► Při pracovních kontaktech je přípustné a často dokonce nezbytné představení přímé. V těchto případech se dokonce preferuje stručnost a neokázalost.
► Při představování třetí osobou, které má nejobřadnější formu, osloví tato osoba společensky významnějšího člověka (staršího, ženu atd.): „Pane XY, dovolte, abych vám představil pana AŽ.“ U osob známých, společensky vysoce postavených neoslovujeme jménem, ale pouze titulem, funkcí. Pravíme tedy, pane prezidente, pane ministře, pane řediteli ...
► Jména představovaných osob uvedeme i s akademickým titulem (inženýr, doktor, profesor, akademik, atd.), ve služebním styku je nutné uvést funkci (ředitel, náměstek, vedoucí oddělení, prokurátor, primář atd.).
► Po úvodní formuli se oba představovaní jemně ukloní a společensky významnější osoba nabídne ruku ke stisku (to je v našich podmínkách povinností, opomenutí by mohlo být vykládáno i jako urážka). Zvykem je i při stisku rukou pronést jednu z variant věty „těší mě, že vás poznávám“. Potěšení má projevit první a především osoba společensky významnější.
► Při představování muži musí v každém případě stát (netýká se pouze velmi
starých, nemocných a invalidních). Žena smí sedět, je-li jí představován muž nebo výrazně mladší žena. Vstávat muž při představování také nemusí v divadle po zasednutí, kde to nedovoluje úzký prostor uličky. Je ale samozřejmě daleko vhodnější, abychom s představením počkali až na přestávku.
► Přímé představení při formálnějších příležitostech je vhodné zahájit poněkud
obřadněji „Dovolte, abych se vám představil“. Nevyhrkneme ihned své jméno.
► Při oslovování je nutné si zapamatovat, že v našich podmínkách oslovujeme pane, paní, slečno pouze osoby neznámé, tedy ty, kterým jsme nebyli představeni. V ostatních případech připojíme buď akademický titul, funkci nebo příjmení.
►Křestním jménem oslovujeme pouze velmi dobré přátele a známé, zpravidla ty lidi, s kterými si tykáme. Oslovování křestním jménem je obvyklé i v různých zájmových klubech (sportovních, ochotnických kroužcích, apod.). Říkat komukoli pouze příjmením je naprosto chybné a svědčí o nedostatku společenského taktu.
6.) TYKÁNÍ
► Tykání vyjadřuje míru důvěrnosti společenského kontaktu.
►Obvyklé je tykání mezi přáteli, příbuznými, mnohdy i vzdálenějšími. Časté je také tykání v pracovních kolektivech. Je přirozené a odůvodnitelné v užších pracovních kolektivech, protože usnadňuje spolupráci.
►Vykání vyjadřuje daleko lépe vztah vzájemné úcty.
►Tykání vždy nabízí osoba společensky významnější, žena muži, starší mladšímu, nadřízený podřízenému.
7.) SLUŠNOST, ZDVOŘILOST, TAKT
► Slušnost, je postoj člověka, jeho vnitřní ustrojení, je to kategorie etická
►Zdvořilost je uvědomělým vnějším výrazem slušnosti. Slušnost může být člověku dána, zdvořilosti je nutné se naučit.
►Základem slušnosti je tedy úcta a ohleduplnost k bližním; zahrnuje i úctu k sobě samému.
►Takt je schopnost porozumění a vcítění se do situace druhého. Do jisté míry je vlastností vrozenou. Nedostává se jí obvykle lidem egocentrickým, lidem, kteří jsou až přílišně zaujati sami sebou a sami sebe prosazují.
př. K prokazování dobrodiní je potřebí více taktu než peněz.
Posmívat se tělesným chybám v přítomnosti postižených je hrubá neslušnost, litovat je beztaktnost.
Beztaktností je, když hostitelé před svými hosty litují, že nepřišel ten, na kterém jim nejvíce záleželo.
Hrubou beztaktností je, napomíná-li ředitel školy učitele před žáky, byť i napomenutí mělo sebevětší oprávnění, nebo připomíná-li představený podřízenému jeho povinností před cizími.
8.) SEBEOVLÁDÁNÍ